PÁR SLOV NAVÍC

​

Dovolte mi, to napsat, jak to cítím. Nespisovně. Mým normálním jazykem.

​

Tak nějak si myslím, že základní kámen byl položen dávno před tím, ale co si vybavuju... na poutích pro mě první atrakce byli (teď už vím, že ne uplně nadšený) ponícči, a myslím že jako většinu dětí, mě naši museli strhávat dolů násilím. 

Pak byla jedna dovolená v jižních čechách, a z ní si pamatuju jen ten pocit. Na louce byli dva koně, na kterých jste se mohli svízt. Jeden byl mýma dětskýma očima "normálně" velkej, a ten druhej, pane, ten vám byl velikánskej, majestátní, obří! Doteď si pamatuju, jak jsem z něho byla unešená, jak ke mně skláněl tu hlavu z výšky... jen dneska už vím, že to nebylo obřím koňem, ale spíš tím, že ten druhej, menší, byl hucul, soudě podle fotek, který jsem z onoho dne viděla. To dětský vnímání světa je fakt krásný.

No a pak už se to vezlo. Nejdřív koňský tábory, kde si zas pamatuju, když jsme měli hodinu ježdění na velikánský rovný louce. Mně bylo nějakých 9 let a zrovna jsem se naučila cválat na lonži. A ten den to bylo poprvý, co jsem cválala sama, kůň si trochu běžel kam chtěl, ale stádovej pud mu tak nějak velel cválat ve stádečku koní, jejichž jezdci to uměli jen o malinko líp než já... ale cejtila jsem tu sílu pode mnou. A taky tu radost, když se vám podaří se s tím zvířetem dorozumět. Zastavit ho. A znovu se rozcválat.

Potom dojíždění po škole do různých stájí, ale tou nejsrdcovější pro mě byla a asi i zůstane ta v Tanvaldu, kde je prostě krásně. Tam jsem prakticky u koní vyrostla a tam ke mně přišel vlastně už skoro před 10 lety můj první, vymodlenej, vlastní kůň. Bělouš. Luky. Pan úžasňák. V lednu by oslavil své 29. narozeniny a já tu na něj aspoň chci vzpomenout, byl to "bourák"♥.

Mezitím jsem si, jako jeho parťáka, koupila 3-letýho hřebečka jménem Carlos D. Spolu jsme už nějakých 6 let. 6 let radosti, učení... učení se neskutečný trpělivosti, jak ze strany mojí, tak jeho. Ten pocit, když jsme na stejný vlně, ten je prostě... nepopsatelnej. Někdy mám ale taky samozřejmě pocit, že ježdění je fakt JEDINEJ sport, kdy nikdy neumíš všechno a občas se vracíš i na úplnej začátek, abys něco pochopil. Úplně se zastavil. Ale vlastně to není zas tak špatný. Není špatný se nechat inspirovat i v normálním životě. Navíc v tak trochu chaotickým životě, jakej žiju já, kdy se snažím dělat od každýho trošku a přes rameno mi na všechno dozorujou dvě malý děti, a do ucha funí kůň.

Ten můj. ♥

​

​